
Přečetla jsem víc knížek, které mne vedou po spávné cestě, ale já pořád bloudím, pořád něco hledám. Nespokojenost projevuji tím, že kladu všechnu vinu za nezdary mých blízkých na seba a říkám si, že se jim nedaří, protože jsem na ně byla ošklivá. Je mi to líto, že to způsobuji a bezmocně brečím. Nevidím na sobě nic dobrého. Nelíbí se mi postava, to že neumím tak krásně povídat, že raději všechno napíši. Házím na sebe bláto. Nepochválím se za nic. Cítím se prázdná po těch letech, co jsem se úplně odcizila sama sobě a plně se věnovala jiným lidem a kladla je do popředí.
číst dál