Otevírání dveří do nitra a co se pak děje

Napsal Runa (») 12. 7. 2012 v kategorii Moje cesta, přečteno: 1830×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineco-je-zivot/006.jpg

Co všechno se děje člověku, který se otevírá světu a nenechává na sobě utajený ani chloupek?
Je to někdy bolestné, jindy radostné až úžasné.
  Jako patnáctiletá dívka jsem poznala, co je to smrt. Přišla jsem ze školy a na stole stál obrázek se svíčkou. Zdáli jsem nepoznala, kdo je na obrázku, myslela jsem, že snad otec a už v té chvíli jsem se lekla. Přistoupila jsem blíž a viděla, že to je kmotr. Trošku se mi ulevilo, ale obrovská tíha na mne opět padla, když jsem viděla žalem zničenou maminku. Musela jsem pak delší dobu chodit v černém oblečení, což mne netěšilo. Začala jsem mít strach ze smrti.
   Ve dvaceti  jsem obdivovala vesmír, ten nekonečný svět hvězd. Paráda. Dodnes se ráda dívám na hvězdy. V té době jsem si začala uvědomovat, že stárnu.
   Co se děje dnes, když už mi je skoro třikrát dvacet? Nepřipouštím si svůj věk a žasnu nad každým novým dnem. Všechno silně prožívám. Jen nedávno se mi zdálo, že je to nuda, když se kolem mne nic neděje, tedy, když nemám s kým mluvit a nečeká mne ani moc práce.
   Najednou je tady změna. Naoko se nic neděje, ale já mám o čem povídat. Nic už není nudné a nezajímavé.
    Dnes ráno jsem se cítila velmi unavená, ale měla jsem naplánováno více činností. Potřebovala jsem si vybrat ze dvou možností. Buď budu odpočívat, nebo udělám vše, co jsem si určila. Promluvila jsem s Veronikou a žasla jsem nad tím, jak mne oslovila její slova. Nedokážu je přesně opakovat, ale jasné je, že mi kápla do noty. Pochopila, co potřebuji a udělala mi velkou radost. Nenápadně mne přesvědčila o tom, že mám odpočívat. Odpočívala jsem krátce, ale intenzivně. Pak jsem dostala inspiraci a napsala jsem na svůj blog v lidovkách nový článek. Čas u počítače mi letěl. Sotva jsem se stačila naobědvat a už jsem běžela na setkání s dcerou Evou.
  Setkání bylo moc prima, až ke konci jsem najednou upadla. Stalo se mi to s Evou už podruhé. Nic mne nezabolelo a v tom okamžiku jsem nevěděla, proč se to stalo, až později jsem cítila levý kotník.
    Krátce potom jsme viděli městského strážníka, jak zuřivě tahal z Františkánské zahrady kluka- pankáče a vzápětí ho strhl na zem a mlátil. Všechno dokresloval štěkot dvou psů, které držel kamarád pankáče.
Nebylo to hezké, ale já jsem to moc neprožívala. Dozníval ve mně ještě předcházející pád. Do toho nás ještě oslovila slečna za Amnesty International, jestli víme něco o týrání žen. Už jsem víc nemohla…Přemohla mne únava a sotva jsem se dobelhala domů.
     Cítila jsem se moc unavená, tlačilo mne to na srdíčko. Poslechla jsem radu své dcery, abych se pořádně najedla. Dostala jsem sílu a  vstoupila jsem do svých stránek na počítači a – ejha – u Stáníka jsem něco objevila. Dostávají se mi krásné informace o fungování světa kolem nás. Vše je možná jinak, než jsme se učili ve škole. Dychtivě přijímám nové informace, připouštím možnost zázraků a slova nic není nemožné měním. Všechno je možné!
  





Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a nula